Limity, omezení, strach, obavy, malá sebedůvěra. Každodenní boj, který se odehrává v naší hlavě. Můžeme jej vyhrát?
Za posledních 20 let jsem přečetla stohy motivačních knih o osobním růstu. Některé byly vydařené, některé méně. Informací nespočet. Ale k čemu vám jsou informace, pokud s nimi nic v každodenním životě neuděláte. Dlouho jsem si myslela, že když „vím“, tak se to či ono v mém životě změní. Samo od sebe. Stačí přece vědět. Můžu vám říct, že vědění samotné je vám k ničemu. Kdybychom dokázali praktikovat alespoň desetinu z těch dobře míněných rad v těch moudrých knihách, naše životy by byly mnohem lepší.
Bariéry jsou často v naší hlavě
Přej (si) a bude ti přáno
Jednoho květnového podvečera jsem se vypravila na cyklus zajímavých prezentací. Motivovala mě nejen témata přednášek, ale také soutěž, ve které jste mohli vyhrát účast na některém z kurzů. Ten večer jsem si umínila, že neodejdu s prázdnou. (Občas si takhle dokážu postavit hlavu. Škoda, že stejným způsobem se neumím rozhodnout či uvěřit tomu, že zrovna dnes vyhraju jackpot Sazky:)) Byla jsem tak odhodlaná, že vyhraju, až se to stalo pravdou. Získala jsem první cenu a tou byl poukaz na kurz „Souboj s limity“, jehož vyvrcholením byla chůze po žhavém uhlí – no co víc jsem si mohla přát!
Co je to firewalk? Přechod bosýma nohama po žhavém uhlí o teplotě cca 600°C. První písemné zmínky o něm jsou staré 4000 let a v dnešní době slouží především jako rituál k překonávání vlastních bariér.
Firewalk/ing, jak se mu dnes říká, mě lákal již mnoho let. Tohle byla hozená rukavice. Nebylo na co se vymlouvat, ani to odkládat na tzv. správný čas. Dokud nenastal den D, byla jsem naprosto v klidu, ale jakmile se přiblížilo ono osudné pondělí, v mé hlavě vyvstal kolotoč otázek a pochybností. Zvládnu to? Je vůbec možné to dokázat? Neměla bych se na to déle připravovat? Psychicky, fyzicky, jakkoli jinak. Díky povzbudivým slovům kamarádky Kristýny, která měla v té době přechod za sebou, jsem nakonec vyrazila.
Naše parta pro souboj s vlastními limity
Cesta za zázraky
Sešla se nás velice pestrá skupinka deseti lidí a v průběhu šesti hodin jsme společně prošli tréninkem mysli. Ohýbali jsme lžičky, přeráželi dřevěné desky jednou ranou zápěstí, kráčeli po cestě ze střepů, až jsme se všichni dostali do finále – k přechodu po uhlících. Naprosto otevřeně přiznám, že do poslední chvíle jsem nevěřila, že to vážně dám. Lžičky, střepy, dřevěná deska, to vše jsem zvládla, ale přijmout fakt, že je možné přejít žhavý uhlíkový koberec bez popálenin mi i po několika hodinách výcviku přišlo nemožné.
Přechod po střepech jsem zvládla. Uhlíky se mezitím žhavily...
Velice často potřebuji důkazy o tom, že něco „nadpřirozeného“ jde. Firewalk jsem považovala za něco nadpřirozeného, určeného jen pro pár vyvolených, kteří se prostřednictvím nějakého tranzu dostanou do stavu, v němž je nic nepálí. Žádný tranz se nekonal. Bylo to tak nesmírně přirozené, až z toho mrazí. Důkazem toho, že to lze, mi bylo těch osm lidí, kteří před mými zraky zvládli chůzi po střepech i po uhlí. Do každé z disciplín jsem se totiž vrhla jako předposlední. Kdyby tam bylo 20 lidí, tak se vsadím, že půjdu až devatenáctá:). Oni byli těmi mými potřebnými důkazy. Uvěřila jsem, že to jde a vrhla se do toho.
Dobrého nepálí?
No vrhla… Spíš jsem se odhodlala, že to dám. Když jsem stála před tím žhnoucím kobercem, najednou jakoby všechno utichlo. Zůstala jen moje hlava a moje srdce. Měla jsem pocit, že chodidla, která si napřed musíte na vstupním koberečku řádně opucovat, jsem pucovala nekonečně dlouho. Koneckonců, mohla jsem to zabalit přesně v tomhle bodě a i přesto bych odjela domů obohacena. Tak moc jsem s tím zápasila… Ale pak jsem to zlomila. Prostě jsem vykročila. Zpočátku velmi soustředěně. Ta plná koncentrace mi vydržela asi tak do poloviny cesty. Pak jsem se totiž začala vnitřně radovat, že to vážně funguje a nepálí, až jsem z toho soustředění úplně vypadla. Druhou polovinu cesty jsem už ty uhlíky vnímala. Cítila jsem, jak se pár míst na chodidlech cosi dotklo, ale nedokázala jsem to v ten moment klasifikovat jako spálení. Těsně po přechodu, který trval pár vteřin, jsem zkontrolovala plosky nohou a krom toho, že byly dosti černé, jsem nezpozorovala nic neobvyklého. Teprve až když jsem doma vylezla ze sprchy, všimla jsem si čtyř malinkých skvrnek. Nebyly to puchýře, byla to taková kolečka, ze kterých by se dalo odhadovat, že kdysi dávno tu možná nějaké byly. Ani druhý den se tam nic neobjevilo. Prostě jste to uhlí během přechodu pocítili, ale neutrpěli jste žádnou újmu. A to mě fascinovalo ze všeho nejvíc.
Možná se ptáte proč? K čemu mi to bylo? Jen abych si něco dokázala? Já jsem se díky tomu především přesvědčila, že veškerá naše omezení jsou v hlavě. Všechny limity, které máme, naše postoje, kterými říkáme, že to či ono nelze, si stanovujeme jenom my. Často mnohem dříve než se vůbec alespoň pokusíme zjistit, zda to či ono jde nebo nikoliv. Dokonce, i když to před námi někdo udělá, stále pochybujeme, že to zrovna my dokážeme. Pochybujeme, protože máme strach. A promiňte mi ten slovník, ale strach je pěkná svině!
Přečetla jsem o tomto tématu mnoho knih, ale teprve reálný prožitek na vlastní kůži, a to doslova na vlastní kůži, změnil moji mysl. Filip, náš lektor, nám na kurzu říkal, že efekt firewalkingu se možná neprojeví hned ze dne na den, ale určitě se projeví. Tak, že si možná na první dobrou ani nevšimneme, že děláme něco jinak. Ale pak nám to dojde. A mě to došlo. Dva měsíce poté.
Takhle nějak vypadá firewalk aneb vyhraný boj s vlastními limity!
Kdo neskáče není Čech:)
Stála jsem na břehu přehrady, uvařená ve vlastní šťávě po 17km procházce s batohem za teplotních podmínek, při kterých by tělo mělo zůstat pokud možno úplně nehybné a ponořené do ochlazující kapaliny. Normální člověk sundá batoh, převleče nebo vysvlékne se (někteří ani to ne) a skočí do vody. Já ne. Já zůstala paralyzovaně stát, protože přírodní voda, která je tak nějak opticky téměř černá, ve které nejen že nevidím na dno, ale ani na kolena, mě děsí. A děsí mě dvojnásob, když v té vodě nejsou davy lidí (kteří by dokázali, že není čeho se bát), trojnásob proto, že jít do vody znamená skočit do ní, protože nemá dlouhý a pomalý sestup pod hladinu. A dalším násobkem strachu je produkt mé fantazie, která se bojí všeho slizkého, co v té vodě žije a mohlo by se o mě, byť jen sebeméně otřít. Infarkt. To by byla moje reakce na kontakt s podvodním světem:). Tentokrát však samotné finále dopadlo jinak. Stačil pouze jeden živoucí důkaz, který se do té vody vrhl přede mnou, aby mi dokázal, že se do ní dá skočit a nezabít se. Rovněž dokázal, že se nezamotal do podvodních rostlin a že se z vody dá vylézt i po skále. Po 10 minutách nehybného stání a zápasení sama se sebou jsem skočila! Nic slizkého mě nestáhlo pod hladinu a po té olezlé skále jsem se s pomocí vyškrábala zpátky na pevninu. Že se u mě událo něco pozoruhodného, mi docvaklo až o něco později, kdy mi můj lidský důkaz pravil: „Nevěřil jsem, že tam nakonec skočíš“. Do poslední chvíle jsem totiž nevěřila ani já. V hlavě mi pak ale zazněla věta: „Přešla jsi přece po žhavém uhlí, dokážeš i tohle“. A bylo po pochybnostech…
Překročte svůj vlastní stín
Se strachem se dá určitě pracovat mnoha způsoby. Nepřestávejte číst motivační knihy a sbírat informace o tom, jak posunout sám sebe. Ale nezapomeňte pro to občas taky něco skutečně UDĚLAT!
PS: Kdybyste se náhodou na firewalk vydali a přeci jen utržili nějaký ten puchýřek na chodidlech, skvěle vám pomůže domácí třezalkový olej🙂
Motivační inspirace pro vaši knihovničku:
Transfomace vědomí, Tomáš Keltner, Keltner Publishing, 2008
Tajemství, Rhonda Byrne, Ikar, 2008
Moc přítomného okamžiku, Eckhart Tolle, Pragma, 2002
Moc podvědomí, Joseph Murphy, Pragma, 2003
Přestaň se bát, Mary Carroll Nelson, Pragma, 2004
Loading...
