Tohle období roku je tak trochu děsivé. To máte Halloween, Dušičky, začínající vánoční kampaně – zkrátka nic pro slabé povahy. Ale nemyslete si, může to být ještě mnohem děsivější...
Do roztomilé holčičky jsem měla vždycky daleko. Vyrůstala jsem na desce Flight 666, sledovala Věřte nevěřte a v brávíčku spolužaček se s odporem prolistovávala růžovými stránkami plnými beauty tipů a Vojty Kotka na rubriku Akta-X. Nic mě nemohlo rozhodit.
Až během posledního roku jsem poněkud znejistila a drsňák ve mně se začal roztápět a nenápadně se poohlížet po roztomilém růžovém jednorožci, který by mu pomohl se uklidnit. Důvod je jednoduchý: začala jsem vídat podivné věci.
Poprvé jsem něco zahlédla letos v lednu, kdy jsem přijela z Prahy na Moravu dojíst všechno zbylé vánoční cukroví poctivě se připravovat na zkoušky. Byla noc a byla jsem sama doma – co jiného by se od strašidelné historky taky dalo čekat, že? Jako vždy se o mé rychlé upadnutí do říše snů postaral Horst Fuchs, jenže po pár hodinách jsem se vzbudila a na protějším křesle viděla temnou sedící postavu. Chvíli mi trvalo pochopit, že už nespím. Další vteřinu jsem přemýšlela, proč mě máma takhle zvráceně šmíruje. A hned na to jsem si uvědomila, že jsem doma sama a oficiálně zpanikařila. Moje panika rozhodně nevypadala jako ve filmu, Joel Osment z Šestého smyslu by se za mě musel stydět, ale co se dá dělat – já prostě strnula. Ležela jsem na místě a s hrůzou pozorovala podivného vetřelce.
Podobná událost se mi během následujících měsíců stala hned několikrát. Ano, hledala jsem racionální vysvětlení: byly to stíny, něco se mi zdálo, zbláznila jsem se. Dokonce jsem zvažovala nádor na mozku, což mě popravdě děsilo víc než podivné postavy, které ani nemají tu slušnost se představit, když mě takhle na drzouna v noci vzbudí.
No nic, magnetická rezonance čistá, jdeme vyvolávat duchy! Tedy takhle: jdeme googlit, jak na to!
Pravidlo č. 1: Nikdy nevyvolávejte sami
Možná proto, že sami byste se neubránili zákeřnému duchu Boženy Němcové, který by vás nutil vstávat v 6 ráno a jít běhat kolem domu se Sultánem a Tyrlem.
Každopádně každá kamarádka, která miluje všechno přírodní, bio, fair trade a home made, musí mít taky tak trochu blízko k esoteričnu. A já jednu takovou mám, takže sparring partner je zajištěn.
Pravidlo č. 2: Seance musí probíhat v noci
To se ví! Představte si, jak vypadá někdo, kdo je pár let po smrti. Taky byste se takhle neukazovali před setměním, co?
Kamarádka si přinesla pyžamo, kartáček a myslím, že jsem zahlédla i náhradní ponožky, asi se tu plánuje usadit.
Pravidlo č. 3: Žádné kovové předměty v místnosti
Ty prý odrazují dobré i zlé duchy. Pokud máte náhradní kyčel, nejspíš se spojení s oním světem nedočkáte.
Já vynáším z pokoje potkana. Jeho klec by rušila vlny a navíc by si duch mohl myslet, že je to oběť a až takhle drsná nejsem ani já.
Pravidlo č. 4: Když nemáte křišťál, nasypte tam sůl
Jedno nebo druhé dejte tam, odkud by na vás mohl vybafnout duch, kterého si zrovna nepřejete vidět. Prý tyhle potvory nejraději lezou do místnosti oknem, dveřmi a zrcadly.
Protože jsme chudé studentky, solíme o sto šest.
Pravidlo č. 5: Svíčky, svíčky, kruh a svíčky
Filmy nelžou, sedět byste měli uprostřed ochranného kruhu. Ten má být ideálně nakreslený bílou křídou. Pokud vám však seance nestojí za špinavou podlahu, vytyčte jej svíčkami.
My volíme čajové svíčky a shodujeme se, že namísto ochrany cítíme spíš akutní ohrožení života upálením.
Čím víc svíček, tím víc kruh!
Pravidlo č. 6: Spiritistická tabulka
Můžete si ji sami nakreslit na papír nebo stáhnout šablonu z netu. My nejsme žádná béčka a máme tu opravdovou – dřevěnou s ručně vypálenými písmeny a číslicemi. Jsou na ní také připraveny odpovědi ANO a NE – seance holt není talkshow, musíme si připravit jenom jednoduché otázky.
Jde se na věc
Náš záměr není taková klasika, jaká se páchala na letních táborech. Nevyvoláváme žádného konkrétního člověka ani mrtvého křečka (no jo, strašně jsem ho milovala a nedala jsem si to tehdy vymluvit), chceme se spojit s těmi neznámými, kteří mě po nocích navštěvují. Já bych se nejraději zeptala, jestli chrápu a jestli mi tečou sliny, ale tím bych prý celou seanci mohla poslat do háje a to nechci. Tabulka nebyla nejlevnější.
Držíme se za malíčky (já je mám ledové jako smrt, což kamarádka dost netaktně poznamenává) a snažíme se naladit na stejnou vlnu. Vyřčení obavy, že začnu nedej bože hrát na stejné vlně jako Rádio Čas, nás nutí začít znovu.
Už jsme v klidu, soustředíme se, svíčky hoří, sůl nás chrání před krvavou Marry a Hitlerem (na jiné zlé duchy jsme nepřišly), a tak začínáme obligátním: „Vyvoláváme vás duchové, jenž nás chodíte navštěvovat.“ Ano, přesvědčila jsem kamarádku, abychom to řekly v množném čísle, přece se takhle zezačátku nenapráskám. Unisono opakujeme 3x, pak přidáváme „Jste-li tady, dejte nám odpověď.“ Tady trochu znejišťuji, protože podle Googlu se máme neustále držet malíčky, ale pokud chceme odpověď z tabulky, musíme mít ruce na speciálním kroužku, který pak bude lítat po desce jako splašený a odpovídat na naše otázky. Malíčky máme už necitelné, a tak se chytáme kroužku a čekáme na odpověď.
A čekáme…
Začíná se to podobat čekání na odpověď od operátora, který vám naúčtoval poplatky za službu, kterou už dva měsíce nepoužíváte.
Po půl hodině snažení to vzdáváme. Pro sichr duchy, kteří dnes nemají zrovna povídavou, odvoláme, abychom se nemačkali v posteli s Aloisem Jiráskem nebo tak někým.
Ale víte co? Musím přiznat, že jsem ráda, že to takhle dopadlo. Nakonec bych se třeba dozvěděla, že chrápu a slintám, s čímž bych se jen tak nesmířila.
Loading...